Zápisník Milana Zemana VI

„Čau! Nastal opět čas, abych se zase na chvíli převtělil z hráče Stiga hokeje do role spisovatele píšícího svoje zápisky z cest právě za onou stolní hrou. Hlavně pak z té, která vedla o posledním lednovém víkendu do Pardubic. Na Pardubice mám jenom dobré vzpomínky, vždyť jsem se tam loni poprvé probojoval do vyšší výkonnostní skupiny. A proč by se to nemohlo povést i teď? Kladl jsem si sám pro sebe otázku. Momentální forma těsně před turnajem sice nebyla nic moc, čemuž nasvědčovaly i výsledky, jakých jsem dosahoval na Vítámvás Training League, ale pořád jsem na tom byl lépe, než brněnská Kometa v posledních týdnech…

Do Pardubic mě a Jirku Junka dovezl vlak InterCity. Hned na nádraží jsme se potkali v místní „nádržce“ s kluky z Mohelnice, kteří již byli v „plném zápřahu“ před samotným turnajem. My jsme si stačili koupit akorát něco na jídlo a všichni společně jsme pak vyrazili k místu konání. Ještě než to všechno naplno vypuklo, bylo potřeba se pořádně rozehrát. Jako sparingpartnera jsem si vybral Dušana, kterého jsem nějak zvlášť nešetřil. Střelecky se mi dařilo, povedlo se mi ho překonat hned dvanáctkrát. Bylo mi ale jasné, že šlo jen o tréninkový zápas, jenž nelze brát úplně vážně. Tentokrát nedošlo na můj tradiční před turnajový rituál – posilnění se pivem, protože ještě nebylo dostatečně připravené. Ale ani to mě nějak nevyvedlo z míry a první tři utkání na turnaji jsem odehrál docela solidně, což naznačovalo, že by moje výkony zase tak marný být nemusely. Nejvíc se mi podařilo potrápit Tomáše Halamu. Rychle jsem se dostal do vedení a Tomáš měl nakonec co dělat, aby zápas dotáhl do vítězství 5 : 4. Trochu z jiného soudku jsou duely s Honzou Dryákem, kde ani tak nejde o to jestli vyhraju nebo kolik dostanu gólů, ale spíš o to, jestli mu dokážu vstřelit gól. Uzavřeli jsme mezi sebou takovou sázku, že pokud se mi podaří vsítit kotouč do jeho branky, platí pivo. Pokud se mi to naopak během pěti minut hrací doby nepodaří, je placení na mně. Už první střela dávala tušit, že to nebude mít jednoduchý, což se potvrdilo. Dočkal jsem se dvou zasloužených gólů. Prohra 2 : 7, mě tedy mrzet nemusela. Výhra v podobě půl litru zlatavého nápoje totiž patřila mně. První malý cíl byl splněn!

Dalším daleko větším cílem byla perníková chaloupka. Ta náležela tomu, kdo vyhrál výkonnostní skupinu „E“, kam jsem se díky jedné výhře a dvěma remízám kvalifikoval. To byla motivace jako hrom, to vám řeknu! Bylo ale potřeba, se napřed pořádně nadlábnout, protože základní skupiny trvaly tři a půl hodiny, což mi ubralo pořádnou dávku sil. Hádejte, co jsem si dal. Kdo hádá lepeňák nebo pizzu, je tentokrát vedla jak ta jedle! Ke spokojenosti postačily čtyři nožky párků a na zapití jedno vychlazené pardubické… Vždyť za chvíli jsem ho zase vypotil…

K chaloupce mi pomohl i doping, který se ale příliš nezamlouval dopingovým komisařům...

To mi dodalo dostatek elánu k tomu, abych se popral o tu chaloupku postavenou z perníku. Naše  grupa byla dost vyrovnaná a každé zaváhání mohl kdokoliv využít  k trháku. Až do poslední sekundy se nevědělo, kdo vlastně cenu získá.. Kromě mě o ní ještě společně bojovali  Jirka a Dušan. V tomhle výčtu chybí Tom, kterej se protlačil do „déčka“, což byl pro nás pro všechny šok.  

Nejlíp skupinu rozjel Jirka. Podařilo se mu vyhrát sedm zápasů po sobě. Rázem byl velkým adeptem na triumf právě on. Já, Dušan a nadějjnej Kuba Málek, jsme nu byli v patách. Byl to neskutečnej nervák! Po prohře 1 : 5 s Dušanem, jsen už moc nedoufal, že by to mohlo vyjít, ale měl jsem zápas s Jirkou před sebou a tam nic jiného než výhra nepřipadalo do úvahy.Výhra 3 : 1 mě  nakonec vrátila zpátky do hry. Velké komplikace přinesla následná plichta s Honzou Mazuchem. Rázem byl mečbol na straně Jirky.  Jedinou mojí šancí bylo porazit dalšího z Mazuchů – Lukáše a spoléhat na to, že v souběžně hraným duelu Jirka prohraje s Kubou Málkem. Řeknu, vám, že kdyby mi v tu chvíli někdo měřil tlak, asi by mě rovnou odvezli do nedaleké pardubické nemocnice… Neuvěřitelné, se nakonec stalo skutkem! Já vyhrál, zatímco Jiří odešel se sklopenou hlavou Chaloupka spadla do klína mě!

Byla to neskutečná radost! Oslavy mohly vytrysknout naplno!  Byl to nejnapínavější závěr, jaký jsem kdy zažil. Takový by nenapsal snad ani sám Alfred Hitchcock…“

Zdraví Milan Zeman (hráč Stiga HC Benátky)

Připravil: Tomáš Pětník