Zápisník Milana Zemana VIII

„Sportu zdar a Stiga hokeji zvlášť! Zdravím Vás všechny! Dalo by se taky zvolat: Jaro je tu! Konečně… Já jsem začátek jara přivítal tím, že jsem se po necelém měsíci opět vydal za honbou bodů do tabulky Českého poháru. Tentokrát směr střední Čechy, kde leží městečko Milovice. Své zážitky, postřehy a dramatické momenty jsem si pečlivě uschoval do své paměti a teď je převedu  do podoby svého zápisníku.

Oproti předchozím cestám, jsem měl sebou společníka Jirku Junka. Internet nám nabídl dvě možnosti jak se do Milovic dostat. Jedno bylo však jasné jako facka. Jiným vlakem, než tím, který zadul do píšťaly o půl šesté ráno z brněnského hlavního nádraží to nepůjde. První varianta transportu vedla přes Kolín, kde bychom museli nasednout na spoj jedoucí do Nymburka a následně čekat na přípoj od Trutnova… Trošku komplikovaná trasa, jen co je pravda. Druhá varianta byla přeci jen o něco málo přívětivější. Nasedli jsme do vlaku šinoucím si to směr Pardubice, obsadili volné kupéčko, sundali boty, natáhli nohy a udělali si pohodlí. K tomu všemu si pak otevřeli dvě ze tří plechovek vyhlášeného plzeňského piva, které jsme stačili zakoupit v jednom ze zašlých nádražních bufetů. Asi vám šrotuje hlavou, proč kupujeme tři plechovky, tohoto znamenitého nápoje, když cestujeme pouze ve dvou. Odpověď na tento rébus přinesou následující řádky.

V Pardubicích jsme vyměnili rychlík za vlak osobní s cílovou stanicí v Hradci Králové. Zde nastala zhruba dvanácti minutová mezera do doby, než se k nástupišti přiřítila vlaková souprava zastavující v Lysé nad Labem, kam jsme měli namířeno. Já proto využil znalosti hradeckého prostředí a zavedl Jirku do místní restaurace na jedno malé. V momentě, kdy se naše nohy dotkly perónu na nádraží v Lysé, ukazovaly hodiny čtvrt na deset dopoledne. Do Milovic tedy ještě kousek zbýval. Mohli jsme pro jeho překonání opět použít dopravní prostředek jedoucí po železnici, ale ten měl podle jízdního řádu vyrazit až za půl hodiny a do začátku turnaje už zase tolik času nezbývalo. V týdnu jsem proto žhavil drát a poprosil Pepu Krause, jestli by pro nás nedorazil autem. Domluva dopadla na výbornou. Za deset minut byla celá naše posádka na místě.

Jelikož v ten den bylo v kalendáři napsáno jméno Josef, namířili jsme si to hned po příchodu do sálu k Pepovi Krausovi a popřáli mu k jeho jmeninám. Jako dárek od nás obdržel plechovku piva, čímž je záhada třetího kusu rozluštěna. Organizátoři turnaje měli s jeho organizací menší problém, protože ještě předchozí večer se v dějišti konal místní ples, jenž skončil až kolem čtvrté hodiny ranní. Pořadatelům naštěstí vypomohli kluci z Třince, kteří přijeli s jednodenním předstihem, takže vše bylo jak se říká v cajku. Začátek turnaje se nesl ve slavnostním duchu. Pro plzeňského gladiátora ze stejnojmenného klubu sídlícího v Plzni, Martina Ženíška to byl totiž stý turnaj v rámci Českého poháru. Poté se již všech 79 účastníků rozuteklo k hracím stolům, aby zahájilo základní skupiny.

Mě byla přidělena ta začínající jedničkou. Hned na úvod mi los přidělil matadora a oslavence Martina Ženíška. Statistika vzájemných soubojů z předcházejících klání hovořila jasně v Martinův prospěch. Někdy se ale stává, že outsider favorita zaskočí. Což se tentokrát povedlo mně. Skóre na ukazateli určujícím aktuální stav, se přelévalo z jedné strany na druhou. Těsná prohra 3 : 4 nakonec zamrzí. Byla pro mě však povzbuzením do dalších bitev. Tou další ožehavou, byla ta s Jardou Dvořáčkem. Zápas se opět vyznačoval společným jmenovatelem, kterým je vyrovnanost. Začátek duelu se mi nějak nepodařilo zachytit, za což jsem pykal dvěma brankami ve svojí síti. Vzápětí se mi povedlo vyrovnat, načež přišla další gólová vlna v podání Jardy, na kterou se mi již nepodařilo adekvátně reagovat. Tenhle výsledek patrně rozhodl o tom, kdo z nás dvou postoupí do vyšší skupiny. Měl jsem i pár světlejších chvilek.  Jedna výhra a jedna plichta však nestačila na posun o patro výš. Ještě než přišla na řadu „éčková“ výkonnostní skupina, kam mimo jiné spadnul také Jirka, dozrál čas na oběd. Na rozdíl od většiny soupeřů jsme k posilnění zvolili místo pizérky malou poklidnou hospůdku, která nabízela opravdu „široký sortiment“. K mání byl nakládaný hermelín, utopenci a klobása s chlebem a hořčicí. Výběrové řízení vyhrála nakonec poslední možnost.

Po návratu na místo činu přišel menší šok z toho, že naše grupa má pouze sedm statečných. Možná důsledkem toho jsem zapomněl střílet góly, z čehož rezultovala až čtvrtá příčka. Kvapně odehraná skupina, jenž měla za vítěze Jirku, nám umožnila navštívit již zmíněnou pizérku. Tradiční turnajový pokrm – smažák, vystřídaly noky se špenátem, které mi dodaly sílu na zdlouhavou zpáteční cestu domů do Brna.“

Zdraví Milan Zeman (hráč Stiga HC Benátky)     

Připravil: Tomáš Pětník